Ing. Karel Plotěný, Ing. Jan Vacek
ASIO NEW, spol. s r.o., Brno
Úvod
Názor na recyklaci šedých vod je poznamenán subjektivními pohledy, které vyplývají i z některých paradoxů recyklace. Tento příspěvek popisuje, jak se subjektivity vyvarovat s pomocí holistického přístupu a multikriteriálního hodnocení založeného na udržitelných principech. Asi nejpodstatnější je uvědomění si toho, že každá lokalita má jiné podmínky, vstupy i výstupy a optimální řešení je takové, které je umí zohlednit.
1. Emoce kolem šedých vod
Odpor ke změnám, strach z neznámého, umělé úmyslně vytvářené fámy a dezinformace. K jejich překonání a vyvrácení je potřebná ochota a snaha pochopit hned několik matematických paradoxů – ale jak říká Wikipedie, nesmyslnost paradoxu je pouze zdánlivá a odměnou za jeho pochopení může být tzv. aha efekt. Zákonitosti jednotlivých vlivů obvykle také nejsou černobílé a platné bez omezujících podmínek. Důležitá je i motivace jednotlivých účastníků k zacházení se šedou vodou, a tedy účast na rozhodovacím procesu v konkrétním případě – univerzální rozhodnutí nevedou vždy k nejefektivnějším a nejudržitelnějším řešením. V chápání problematiky recyklace vod se asi nejvíce posuneme, pokud se na vodní hospodářství podíváme na jedné straně s pokorou a na druhé z nadhledu, tj. jako na systém se vstupy a výstupy a jejich omezujícími podmínkami. Pro efektivní komunikaci je důležitá i jednoznačná specifikace pojmu.
2. Co jsou to šedé vody a lehké šedé vody
Definice podle Evropské normy ČSN EN 16941-2:2021:
šedá voda (greywater) – splaškové (domovní) odpadní vody bez fekálií a moče
lehká šedá voda (light greywater) – šedá voda s výjimkouodpadních vod z kuchyní a praček
Podrobněji v normě – šedá voda může být produkována v různých objemech a s různým složením v závislosti na různých zdrojích (viz obrázek 1) a vyžaduje pak odlišné úrovně čištění v závislosti na určeném využití. Proto se zařízení pro využití šedé vody mohou značně lišit svou složitostí a velikostí. Pro optimální návrh je nutný individuální přístup.
V našem zákoně O ochraně veřejného zdraví najdeme následující definici: „Užitkovou vodou se rozumí srážková nebo šedá voda, která je upravena a hygienicky zabezpečena. Šedou vodou se rozumí odpadní voda z umyvadel, sprch a van. Užitkovou vodu lze využít pro splachování toalet a pisoárů, praní, úklid, mytí vozidel, závlahu, vodní prvky nebo kropení komunikací.“
Otázek vyplývajících z definice je povícero. Proč je v zákoně jiná definice než v normách a proč není možné vyrobit užitkovou vodu z odpadních vod obecně, když je to technicky možné? To je ale asi jiná kapitola. V zásadě se dá ale konstatovat, že matematicky jsou šedé vody podmnožinou obvykle vypouštěných komunálních vod, a z toho vyplývá logika řešení prvního paradoxu.
Co se stane s odpadními vodami po recyklaci… přibude nebo se zmenší znečištění, dá se očekávat, že se ve vodách objeví nové znečištění? Když vyjdeme z toho, že šedé vody jsou podmnožina a při jejich recyklaci nedodáme další znečištění, tak se dá jednoduchou úvahou dojít k tomu, že absolutně bude nakonec do kanalizace znečištění odcházet méně (a určitě žádné navíc) a celková produkce vody bude menší, což vytvoří paradox v tom, že koncentrace znečištění bude obvykle větší.
3. Vodní hospodářství objektu, lokality jako systém
Vyplatí se nebo nevyplatí se recyklovat šedé vody? Ekologicky smýšlející člověk řekne na první dobrou ano – je přeci nesmyslné pitnou vodou splachovat. Počítající praktik, pokud si představí jeden konkrétní byt v paneláku, tak dojde k záporné odpovědi. Nadhled na to, kdy se vyplatí recyklovat šedé vody získáme asi nejlépe, když se na problematiku podíváme jako na systém se vstupy a výstupy a pak z pohledu nákladů na recyklaci vody a skutečných nákladů na dodávku vody (pitné i odpadní) v konkrétním případě. Pozor! Litr vody mění svou cenu s místem, kde se vyskytuje. Ad absurdum – na vesmírných letech, kde jsou omezené vstupy i výstupy se vyplatí recyklovat i moč, protože ke kohoutku s vodou a k veřejné kanalizaci je to daleko. V místě s dostupnou podzemní vodu a možností vypouštět do toku se nevyplatí se napojit na veřejnou kanalizaci atd.
Systém se vstupy a výstupy
Ať už objekt nebo lokalitu (obec), anebo dokonce celé povodí si mohu představit jako systém se vstupy a výstupy. Za vstupy je možné považovat:
- veřejný vodovod (voda z jiného systému),
- srážkové vody,
- povrchové vody,
- podzemní vody,
- atmosférickou vlhkost.
- Za výstupy pak:
- veřejnou kanalizaci (přenos do jiného systému),
- vypouštění do vod podzemních nebo povrchových,
- odpar.
Samotnou kapitolou je pak recyklace, kterou snižujeme potřebu na vstupu nebo potřebu zbavení se použité vody na výstupu. Kombinováním možností použití různých vstupů a výstupů můžeme hledat optimální řešení pro konkrétní případ (objekt, lokalitu, oblast). Přičemž si předem pro konkrétní případ potřebujeme dát kritéria pro hodnocení variant. Například jinou váhu bude mít dostupnost podzemní a srážkové vody tam, kde je veřejný vodovod a jinou tam, kde není.
4. Problematika hledání optimální varianty
Objektivní vícekriteriální rozhodování s měnící se vahou jednotlivých kritérií, navíc ovlivňované lobby skupinami (snaha o prosazení svého řešení za každou cenu) a polopravdami (pravdami neplatícími obecně, ale v určitých mezích), je někdy na úrovni hrdinského činu. Již jen vybrat kritéria. Z možných hodnocení se nabízí hodnocení podle kritérií udržitelnosti – ekonomických, ekologických a sociálních hledisek, a navíc podpořené zhodnocením odolnosti (rizik). Asi nejlepší představa správného rozhodování je stolek se třemi nohami – rozhodnutí, které upřednostní neprávem jedno z kritérií, je z dlouhodobého pohledu labilní.
Hodnocení z pohledu prvků udržitelnosti – aneb rozplétání klubíčka z pohledu uživatele
V prvním kroku můžeme vyjít z ekonomičnosti – peníze až na prvním místě – cena za recyklaci 1 m3 je např. 150 Kč/m3, což je na jedné straně cena vyšší než obvyklá cena dodávané pitné vody ve velkých aglomeracích, ale na druhé straně nižší než náklady na dovedení nebo dovážení vody tam, kde není (viz příběh penzionu s vysychající studnou nebo obce s dováženou vodou v létě) nebo odvážení odpadních vod na vzdálenou čistírnu. Dalšími pomocnými parametry mohou být dostupnost peněz (finanční možnosti majitele objektu, obecní rozpočet) a požadavek na návratnost.
Také ekologické parametry by měly být vzaty do úvahu – nejen přímé ovlivnění okolí vypouštěnou vodou a způsobem vypouštění, ale i např. uhlíková stopa, která bude stále častěji vstupovat do rozhodovacího procesu. Srovnej uhlíkovou stopu vegetační čistírny určené na recyklaci nebo vypouštění a fekálního vozu odvážejícího odpadní vody 20 km daleko.
Sociální stránka je další aspekt. Cena za vodu vycházející ze skutečných nákladů na nakládání neekonomickým způsobem může zbytečně navýšit životní náklady. Pokud je to nehospodárné, tak to ani solidárnost nemůže obhájit. Nezanedbatelné je dnes již vytvořené ekologické cítění.
Otázka odolnosti lokality – má význam snažit se využít místní zdroj podzemní vody tam, kde je v letním období problém s vyhlašováním omezení odběru? Má to význam i z hlediska rizik v případě nějakého havarijního stavu? Aktuálně tornádo a black down?
Proces rozhodování na základě konsensu (vždy pro konkrétní případ)
Protože se řešení dotkne více účastníků, pak je důležité, aby proces rozhodování proběhl na základě konsensu. Dokonce co se týká vodohospodářského rozhodování postup je navržen v ISO 24540:2020 a má být:
Inkluzivní, což znamená, že musí být multi-stakeholder, zahrnující všechny aktéry, kteří mají podíl na vodohospodářství (majitele, provozovatele, uživatele, zástupce zájmů státu).
Participativní, umožňující všem zúčastněným aktérům skutečně přispět do diskusí.
Kolaborativní, umožňující konstrukci návrhu se vstupy od všech zúčastněných stran.
Hledání shody, snaha vygenerovat co nejvíce souhlasu.
Kooperativní, hledající obecný zájem celé skupiny, což nemusí být jednoduché, protože zájmy jsou někdy protichůdné – např. uživatel chce ušetřit, dodavatel vydělat, stát si ušetřit administrativu. Což souvisí i s pohledem na ekonomické souvislosti a jejich správnou interpretaci.
Paradox recyklace vod a ekonomické souvislosti obecně
Můžeme slyšet, že recyklací v místě se voda z veřejného vodovodu zdraží. Je to pravda? Ano, šetřením vody obecně se jednotková cena navyšuje. Jenže zároveň by mělo platit, že pro uživatele bude násobek sníženého množství a této vyšší jednotkové ceny celkově nižší než stav před recyklací.
Pro provozovatele to znamená se přizpůsobit změně, ale na druhé straně je potřebné všechno domyslet do konce a pro konkrétní podmínky. Ne vždy musí platit, že úspora v odběrech je pro vlastníka a provozovatele sítě neekonomická. Jsou už dnes oblasti, kde se projevuje lokální nedostatek vody a je lepším řešením investice do nových (i částečně nevhodných) zdrojů nebo úspora a tím zvýšená ochrana stávajících?
Příklad Brněnska – začleněním krasových vod do systému vznikl pro zásobované obyvatele diskomfort, který se řeší za cenu zvýšené uhlíkové stopy a navýšení znečištění rozpuštěnými solemi, a to nepočítám s investicemi na zapojení nového zdroje.
5. Současný stav
Normy
Dají se členit na dva typy – technické a systémové, podle kterých se posuzují rizika. Vycházejíc z toho, jak dlouho jsou již v platnosti a z praxe v řadě zemí, je recyklace šedých vod již obvyklým nakládáním. Americká, britská, německá a další normy vznikaly postupně cca od roku 2005 a v ČR máme tak asi 15 roků zpoždění, které zdůvodňujeme předběžnou opatrností. Na druhé straně v praxi se vývoj nezastavil, a tak bují lidová tvořivost.
Praxe a legislativa
V praxi se paradoxně recykluje nejvíc mimo zákon, vodou z osobní hygieny spousta lidí splachuje záchody nebo i zalévá. Je jim prostě blbé vodou plýtvat. Případně jsou již i zařizovací předměty, které to umožňují. Opravdu taková činnost (prokazatelně ověřená tisíci uživateli) způsobuje zdravotní rizika? Prokázala se některá z uváděných zdravotních rizik v praxi? Tedy mimo uklouznutí.
Amatérská řešení se objevují sem tam v rodinných domech u nadšenců nebo tam, kde není dostatek vody. V zahraničí pak nejčastěji biofiltry – u nás, kdyžtak načerno, protože administrativa použití zakazuje nebo komplikuje díky nesmyslnému výkladu (v Evropě ojedinělému spočívajícímu v tom, že zálivka je vypouštění do vod podzemních). Ve veřejných budovách se pak obvykle objevuje zařízení s MBR (biologie s ultrafiltračními membránami).
Logicky nejekonomičtější je použití recyklace tam, kde je větší množství použitelných vod – hotely, wellness. V zahraničí v řadě zemí je přímo povinnost recyklovat tam, kde je to možné. My to sice v zákoně také máme, ale v tomto případě toto nařízení přímo ignorujeme.
Slibně znějící věta v Zákoně o vodách v §38 o tom, že při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních vodoprávní úřad posuzuje možnosti omezování znečištění u jeho zdroje i omezování emisí do životního prostředí jako celku a možnosti opětovného využívání odpadních vod, se do praxe zatím neprosadila.
5. Závěr
Pokud se srovnáváme s okolními zeměmi, asi nejlépe demonstruje náš vztah k šedým vodám následující obrázek.
Nebylo by tedy lepší pojmout legislativu tak, aby podporovala udržitelné chování a naváděla ke konkrétním činnostem a byla maximálně vstřícná? Alibistické řešení, kdy je oficiálně něco zakázané a „hrdinové“ působí proti zákonům s tichým souhlasem úřadů, nevedou k nejefektivnějším řešením. Myslím, že důsledky takového počínání mohou mít nečekané následky i jinde – viz chování obyvatel ve vztahu ke Covidu. Mnohem efektivnější se ukazuje, když požadavky jsou reálné, vykomunikované, a pak i jejich vymáhání akceptované a podporované okolím.